Magic of Montessori Prague

Montessori pedagogika

Montessori pedagogika je výchovně vzdělávací metoda, jejíž základní principy jsou natolik provázané, že tvoří ucelený systém (vyvíjející se již přes sto let).

Montessori pedagogika vychází z předpokladu, že děti mají přirozenou touhu učit se novým dovednostem, respektuje jejich vývojová období (senzitivní fáze) a aktuální potřeby, pomáhá rozvíjet schopnosti a vnímání sebe sama a okolí.

Připravené prostředí a specifický výukový materiál podporují zájem dítěte o poznávání, usnadňují pochopení nových jevů, pomáhají vytvářet a fixovat pracovní návyky, rozvíjet nezávislost, svobodu rozhodování, koncentraci, sebedisciplínu a smysl pro realitu.

V Montessori systému si dítě samo určuje tempo výuky, volí si, jakou činnost bude dělat, jak dlouho a s kým. Sebehodnocení a sebepoznání jsou důležitou složkou, dítě samo odhaluje své chyby a bere si z nich ponaučení. Učitel k dítěti zachovává respekt, projevuje mu vstřícnost a naslouchá jeho názorům či podnětům.

"Slovo vzdělání nemá být chápáno ve smyslu výuky,
ale jako podpora při psychickém vývoji dítěte."

Maria Montessori

Základní principy Montessori pedagogiky

Jaké jsou hlavní principy?

Dítě je tvůrcem sebe sama Ačkoliv se vyvíjí v kontaktu s prostředím a ovlivňují ho lidé
v blízkém okolí, přesto pouze ono samo určuje, které podněty, jakým způsobem a kdy ovlivní jeho jednání.

Připravené prostředí Prostředí třídy, pomůcky a materiály je třeba uspořádat tak, aby umožňovaly osvojení nových poznatků samostatně,
bez vnější pomoci. Připravené prostředí by mělo podněcovat
a povzbuzovat k aktivitě.

Pomoz mi, abych to dokázal sám Tato prosba, s níž se malé dítě obrátilo na Marii Montessori,
se stala hlavním krédem její pedagogiky.
Úkolem dospělých je dát dítěti čas a prostor pro osvojování nových dovedností a vědomostí a pomoci až tehdy, kdy si to přeje.

Ruka je nástroj ducha Práce rukou je základem pro pochopení věcí, jevů, rozvoj myšlení a řeči.
„od uchopení k pochopení“
„od rozvoje smyslů k chápání, od chápání k myšlenkám,
od myšlenek k morálnímu přístupu“

Svobodná volba Dítě samo rozhoduje, co bude dělat, kde a s kým bude pracovat a jak dlouho. Zároveň nese za své volby odpovědnost, což zahrnuje i respekt vůči okolí.

Respektování senzitivních fází Senzitivní fáze je období, kdy je dítě naladěno pro získání určitých dovedností, osvojuje si je bez velké námahy. Pokud její potenciál není využit, dítě se učí s větším úsilím a delší čas.

Polarizace pozornosti Dítě je schopno soustředit se intenzivně a dlouhodobě
na práci, která ho zaujme. Základ učení.

Celostní učení Vzájemné působení tělesné a duševní aktivity se promítá
i do procesu učení.

Práce s chybou Chyby mají v procesu učení svůj význam a je dobré s nimi pracovat.

Heterogenní skupiny Děti fungují ve věkově smíšených skupinách (3-6, 6-9,
9-12 let), což podporuje vzájemnou spolupráci a pomoc, ohleduplnost, trpělivost, toleranci a získávání sociálních dovedností.

Cíle Montessori pedagogiky

Cílem Montessori pedagogiky je:

  • budovat samostatné a zodpovědné osobnosti, které rozumí světu v jeho celistvosti, respektují sebe i okolí
    a poradí si bez vnější pomoci s jakýmkoliv problémem
  • poskytnout dětem prostor pro jejich přirozený rozvoj
    v motivujícím prostředí, vést je k radosti z učení
    a poznávání
  • podporovat děti v seberalizaci, ve vzájemné komunikaci
    a spolupráci

Desatero

Deset základních pravidel v přístupu k dětem.

  1. Na dítě nesahej, pokud tě k tomu nevyzve,
    ať už jakoukoliv formou.
  2. Nikdy o dítěti nemluv špatně, ať už v jeho přítomnosti,
    tak i nepřítomnosti.
  3. Soustřeď se na posilování a pomáhání v rozvoji toho,
    co je na dítěti dobré tak, aby zbývalo méně a méně prostoru pro to, co je špatné.
  4. Buď aktivní v připravování prostředí a vytrvale se o něj starej. Pomož dítěti si vytvořit s prostředím vztah. Ukaž mu správné místo pro pomůcky a to, jak se používají.
  5. Buď vždy připraven odpovědět na volání dítěte, které tě potřebuje a vždy poslouchej a odpověz dítěti, které k tobě mluví.
  6. Respektuj dítě, které udělá chybu a může ji samo později napravit – ale zastav ihned jakékoliv nesprávné zacházení s prostředním, či aktivitu, která může ohrozit dítě, jeho rozvoj, či ostatní.
  7. Respektuj dítě, které odpočívá, pozoruje ostatní při práci, či hloubá o tom, co ono samo bude dělat. Nevolej ho, nenuť ho do žádné jiné formy aktivit.
  8. Pomož těm, kteří hledají nějakou aktivitu a nemohou ji najít.
  9. Buď neúnavný při opakování prezentací dítěti, které je před tím odmítalo, abys mu pomohl získat to, co ještě nemá osvojené a aby mohlo překonat nedokonalosti. Dělej to oživováním prostředí s péčí, se sebekázní
    a v tichosti, s vlídnými slovy a milující přítomností.
  10. Vždy se k dítěti chovej tím nejlepším způsobem a nabídni mu to nejlepší z toho, co máš v sobě a toho, co máš
    k dispozici.

“Lidská osobnost, ne výchovná metoda, musí být brána v úvahu.”

Maria Montessori

Maria Montessori

Maria Montessori se narodila v roce 1870 v Itálii.

Tehdejší vzdělávací systém učil dívky převážně domácím pracím, aby se z nich staly dobré manželky a matky. Jenže Maria měla o své budoucnosti jiné představy. Po maturitě byla rozhodnuta nastoupit na medicínu a stát se lékařkou, ale protože bylo studium přístupné jen mužům, nebyla přijata. V roce 1890 se zapsala na univerzitu v Římě ke studiu fyziky, matematiky a přírodních věd a o dva roky později obdržela diplom. Tento fakt a papežova intervence ji umožnila začít studovat medicínu, kde v roce 1896 odpromovala a stala se tak první lékařkou v Itálii.

Po studiu začala pracovat jako asistentka na římské univerzitní klinice, kde se specializovala na dětskou psychologii, obzvláště výchovu a rozvoj mentálně postižených dětí. Absolvovala stáž na neuropsychiatrické klinice v Paříži, navštěvovala kurzy na filosofické fakultě pařížské Sorbonny, seznámila se s metodou francouzského lékaře Itarda, který pro výchovu hendikepovaných vyvinul sensorické tréninkové materiály. Ve své praxi dále pokračovala jako dětská lékařka, věnovala se vzdělávání lékařů pedagogů, na římské univerzitě vedla katedru antropologie.

V roce 1907 otevřela Dům dětí určený pro děti předškolního věku z chudého předměstí San Lorenzo v Římě. Používala a rozvíjela materiál pro smyslovou výchovu (původně určený pro mentálně postižené děti), školní materiál k nácviku čtení, psaní, počítání a zaměstnávala děti praktickými činnostmi.

V roce 1908 ukončila práci aktivní lékařky, opustila všechna prestižní místa a začala se věnovat přednáškové a spisovatelské činnosti.